Na MČR trojic jsme selhali

Na finálovém turnaji 26. června v Brně se trojka Olda Brož st., Zdeněk Konopásek a Karel Malivánek do šestnáctky nejlepších nedostala (aktualizováno 4. 7. a pak ještě 7. 7.)

Nedostali jsme se ze skupiny. Na prvním místě z ní postoupili Pavel Bureš ml., Martin Pírek, Tomáš Kutý a Míra Neoral - mimo jiné díky chladnokrevnému využití (eufemisticky řečeno) pravidel proti Demčíkovým, které nechali předčasně sebrat ze hřiště vítězné koule. No a my dvakrát nestačili právě na Milana a Jiřinu Demčíkovy a Miroslava Pešouta. Poobakrát těsně, v dramatických zápasech, které dlouho zůstávaly otevřené. Při troše štěstí to mohlo dopadnout jinak, ale v zásadě jsme prostě nezahráli dost dobře. Tak snad příště.

P.S., 4. července: Dostal jsem rozhořčený e-mail od Míry Neorala, že tady lžu - tedy jako ohledně toho konce jejich zápasu s Demčíkovými a Pešoutem... No, lhát je myslím ještě něco jiného. Ke lhaní patří úmysl říci nepravdu. Já se asi jen příliš spolehl na několikeré líčení té události (z více zdrojů) a lehkomyslně jsem ze své letmé poznámky vypustil dost podstatné slovo: prý. Nešlo mi o to někoho samoúčelně urazit nebo pomluvit. Chtěl jsem poukázat na to, že fair play není nutně to samé jako přísně se držet pravidel. Chtěl jsem to pojmenovat. Jestliže hráči z týmu Míry Neorala viděli, že se zmatený protivník chystá sebrat ze země své domněle vítězné koule, v přesvědčení, že už je konec, a nepokusili se mu v tom zabránit (a přesně takhle jsem o té události slyšel několik lidí vyprávět), nepovažuji to prostě za jednání, které bych nazval "sportovním". Pokud celá věc proběhla jinak, stal jsem se obětí jednostranné petangové mýtotvorby a Neoralovu týmu se každopádně omlouvám ze ne-dost-opatrnou formulaci. Na podstatě mého osobního komentáře to ale nic nemění: POKUD by měla být součástí petangových klání podobná vypočítavost jako ono ÚDAJNÉ taktikaření, mrzelo by mne to.

P.P.S., 7. července: Takže ještě jednou k téhle věci. Přišel mi e-mail od Toma Kutého, dalšího hráče, kterého jsem se dotkl svou krátkou a zbrklou poznámkou. V tom e-mailu je pasáž, kterou tu s Tomovým svolením rád ocituju, patří sem:

"Byl jsem té situaci nejblíže a s čistým svědomím mohu říct, že tam nic záludného z naší strany nebylo. Ono se to prostě seběhlo tak rychle, že ani zareagovat nešlo. Míru Pešouta jsem okřikl, co nejdříve to šlo, ale bylo bohužel pozdě. Nikdo z našeho týmu z toho radost neměl a určitě si nepřeju tuhle situaci zažít znova. Reakce týmu Demčíků je pro mě pochopitelná, i když to byla jen a jen jejich chyba. Nás vůbec nenapadlo, že neví o tom, že jednu kouli máme ještě v ruce. Dokonce jsme se nahlas bavili o tom, že tou poslední koulí bychom šli střílet ty dvě nejbližší soupeře. Je přece jednoduché se zeptat, kolik koulí nám zbývá nebo před sebráním koulí chvilku počkat a ujistit se, že souhlasíme s tím, že mají dva body. To bychom je určitě včas stihli zadržet, aby si své koule neodklidili."

Je tu tedy jasný hlas druhé strany, který mi přijde i s ohledem na zbytek e-mailu důvěryhodný a upřímný. Měl bych se tedy nyní ještě jednou omluvit Tomášovi, Mírovi Neoralovi a ostatním hráčům tohoto týmu, že jsem svou letmou poznámku formuloval tak neopatrně, a zejména že jsem nepátral, zda neexistují také nějaké jiné verze celé události... Tím by se tato kauza dala v zásadě uzavřít. Ale když už jsem si ale takhle nadrobil a pohněval si hráče, kterých si vážím, nedá mi to, abych se nepokusil zachránit aspoň něco z té věcné podstaty problému. Následující úvahu dávám do samostatné zprávy, protože ke krátké noticce z MČR už vlastně opravdu nepatří - její text naleznete zde (škoda, že stále ještě nemáme na stránkách zprovozněné nějaké fórum, skrze které by šlo námitky formulovat přímo - snad už se to brzo spraví).

Zdeněk Konopásek - 28. 6. 2010