O fair play závodění a pravidlech, staromódní pohled
Začalo to v jiné novince u mého sporného líčení jedné události z nedávného MČR trojic - a pokračuje to zde, osobní úvahou o tom všem, v širších souvislostech
Ve své nedávné zprávičce z MČR trojic v brněnské Slatině jsem se dotknul události z jednoho utkání. Hrál jsem sice vedle na hřišti, ale nebyl jsem sám přímým svědkem. Jen jsem o tom slyšel lidi vyprávět. O co šlo? Tým Demčíků a Pešouta si to nějak špatně spočítal a v domnění, že mají na zemi dvě vítězné koule a je konec hry, jeden z hráčů tyto koule bez konsultace s protivníkem ze země sebral; jenže protivník měl ještě kouli, takže v souladu s pravidly se sebrané koule nepočítaly a druhé družstvo v klidu dohodilo na vítězství. Něco podobného se tu a tam stává. Tady se to zamotalo tím, že v historkách, které se o tomhle okamžiku vyprávěly, bylo znát podezření, že soupeř nechal Demčíky a spol. koule sebrat vědomě, záměrně - nebo, chcete-li, že je z jejich omylu nevyvedl tak rychle, jak by mohl... Vzal jsem tahle vyprávění za bernou minci. Leželo mi to v hlavě. Říkal jsem si, že by se o takových věcech mělo mluvit. A nejen bokem či do větru. Když jsem pak psal krátkou zprávu z turnaje, tuhle epizodu, která se odehrála v naší skupině, jsem zmínil. Napsal jsem, že šlo o vítězství, ke kterému přispělo "chladnokrevné využití pravidel".
Po pár dnech se mi ozval Míra Neoral z onoho vítězného týmu, hrozně naštvaný. Zlobil se, že jsem jejich tým nepodloženě osočil z podvodného jednání. Když jsme si vyměnili několik e-mailů, ozval se ze stejného týmu Tom Kutý. Také jeho moje zmínka rozmrzela a snažil se, mírněji a pro mne přesvědčivěji, věc uvést na pravou míru. Klíčovou část jeho e-mailu jsem s jeho dovolením ocitoval v dodatku pod původní zprávou. Zdá se mi nyní, že moje počáteční formulace nebyla vůči tomuhle týmu spravedlivá a že jsem měl být opatrnější. Fakt ale je, že mne o tom více přesvědčil celkový tón Tomova dopisu než "holé" faktické shrnutí, které ostatně bylo jen dalším z řady těch, které už jsem slyšel, jen trochu (ale opravdu jen trochu) jiné. I tahle okolnost přispěla k tomu, že jsem se rozhodl k následující osobní úvaze. Je to vlastně jen takové staromilské plkání, ale třeba svého čtenáře najde.
To šťouchnutí s "chladnokrevně využitými pravidly" jsem do své původní zprávičky zařadil zbrkle, asi nešťastně, ale s úmyslem: pojmenovat, a tak podpořit představu, že hrát fair play není to samé, jako hrát podle pravidel. K fair play se dnes hlásí všichni, jistě i brankář německé fotbalové reprezentace. Naznačit, že někdo nehraje fair play, se bere jako urážka. Míní se tím totiž, že dotyčný vyhrál podvodem nějakým, lstí a nečistě. Ano, jistě, opravdu to byla chyba týmu Demčíků a Pešouta, že si špatně spočítali koule a bez optání ty svoje předčasně sebrali ze země. Byla to chyba, kterou sotva lze dávat na bedra týmu jejich protivníků. Pravidla jsou jasná. Jenže, a teď to schválně vyhrotím příkladem, který je na první pohled tak jiný: pokud rozhodčí (narozdíl od milionů diváků) neviděl fotbalový míč za brankovou čarou německé brány, je to také jen a jen jeho chyba, a nikoli německého brankáře, který jakoby nic míč rychle rozehrál. Kdyby ten brankář chtěl, vůbec nemusel přiznávat, že míč za čárou viděl; v tom zmatku, v tom máchnutí, v té otočce ho to nemuselo zajímat, na posouzení je tam rozhodčí. Ten rozhodnul, takže podle pravidel (!) gól neplatil. Nezvratně... Že sám brankář míč v brance viděl, víme z jeho vlastního přiznání, které učinil po zápase možná v rámci jakéhosi zvráceného pojetí sportovní etiky. Stejně tak dobře ale přiznání přijít nemuselo (brankář by mohl říct něco jako "nevím, fakt nevím, neviděl jsem to, jen jsem se snažil hrát"). A my bychom sotva mohli rozhodnout, jak to vlastně bylo.
Takhle obtížně rozhodnutelné situace jsou ve sportu a soutěžení běžné. Strčil protivník nohou do té koule náhodou, nebo schválně? Zaklonil se náhle, zrovna když se náš hráč chystal střílet, opravdu jen z neopatrnosti, nebo z vypočítavosti, ve snaze střelce vychýlit? Většinou, stále tomu věřím, jde o to první - že se člověk zapomene, zazmatkuje, nevšimne si. Ale sám už jsem jako hráč ojediněle zažil i takové případy, u kterých jsem zaváhal, anebo kde jsem si dokonce takřka jist, že "čisté" nebyly. Problém je, že to prakticky nelze vědět na sto procent a nelze to dokázat.
Samozřejmě, lze se bránit. I od toho jsou pravidla. Kdyby pokopnutá koule byla označená, bylo by možné ji vrátit na místo. Kdyby si člověk stěžoval rozhodčímu a ten by opakovaně viděl nemístné chování hráčů protivníka při střelbě, mohl by zasáhnout. Jenže. Měl jsem to štěstí vidět několik vrcholných zápasů francouzského petangu v přenosech ze Sport+. Neviděl jsem nikoho z hráčů, že by si své koule na zemi značil, natožpak důsledně. (A jasně, také jsem neviděl nikoho, že by do koulí při pohybu mezi nimi strčil - nicméně bavíme se tu o vyjímečných situacích a o celkově zmatečnějším prostředí, než je finálový zápas sledovaný stovkami diváků přímo v hale a přenášený televizí.) Ani na našich turnajích se běžně (všechny) koule neznačí, byť by to bylo s ohledem na všelijaká rizika prozíravé.
Kdyby se byl Míra Pešout napřed zeptal, zda soupeř souhlasí se dvěma body, a pak teprve koule sebral, nebylo by o co se přít. Pešout to tak běžně dělá. Je to zkušený hráč, znalý pravidel. Přesto se ve vyhrocené a zdánlivě jednoznačné situaci v zápase může stát, že se člověk zapomene. A někdy strhne i spoluhráče. Hloupá chyba, ano. Člověk se touto chybou vydá do rukou protivníků: záleží teď na tom, zda ho včas upozorní na omyl. Může snadno být, sám jsem to zažil a Tomovi v jeho líčení té události dost věřím, že toho druhého prostě zarazit nestačíte. Překvapí vás, je moc rychlý. (Mimochodem, není to vaše povinnost, stav na hřišti si každý musí podle pravidel hlídat sám.) Někdy to ovšem může vypadat, jako by člověk toho druhého na podobnou chybu upozornil pozdě, jakoby se zábleskem záměru, vědomě. Například: "zdálo se mi, že je na zemi nějak málo koulí, ale proč bych je na to upozorňoval, sami si měli spočítat, že mají k dispozici ještě jednu kouli"; nebo: "říkal jsem si, že si při obhlídce situace asi neuvědomili, že sami máme ještě kouli, jejich chyba" - to v žádném případě není podvod, není to ani nějaký rafinovaný kalkul či lest... spíš taková "vyhnívka", dílo okamžiku. Ale fair play, tak jak tomu pojmu rozumím, to také moc není.
Když jsem byl malý kluk, fair play totiž neznamenalo hrát striktně podle pravidel, nenapadnutelně. Ten pojem, jak se pamatuju, spíš označoval zvláštní, mimořádné situace, ve kterých se hráč či závodník sám vzdá opory, kterou v pravidlech má, vzepře se jim vlastně, a to ke své škodě, prostě aby měl dobrý pocit z toho zápolení a jakýsi odstup od něj. A případně aby nevyhrál jen kvůli opravdu hloupé (!) soupeřově chybě. A tak třeba sleze s kola v nadějně rozjetém závodě, aby se ujistil, že soupeři, který leží v příkopu, se nic nestalo. A nebo navzdory pravidlům velkoryse vrátí i neoznačenou důležitou kouli na místo, ze kterého ji nechtěně odkopl...
Uvědomil jsem si v té poněkud bolavé korespondenci ohledně výše zmíněného případu jednu věc. V podobných situacích prakticky nemáme šanci nějak druhému dokázat, že jsme "skutečně nevěděli" nebo "opravdu nestihli". A naopak soupeř může mít v nejlepším případě silný pocit (!) typu "oni mi v tom snad nezabránili schválně".
Je hrozně těžké to rozplést. Do hlav si nevidíme. Velmi často - a rozumně - si ale o situaci děláme obrázek z toho, co následuje. Jak ten druhý reaguje, co říká, jak se tváří. Když například vidím (z očí, z tváře, z gest), že soupeř je z mojí blbé chyby skoro stejně mrzutý jako já sám, neboť je to tak trochu i jeho prohra, a že dává najevo pochopení pro moje rozčarování a neštěstí, věřil bych mu. Dělá se to tak, má to tak být - navzdory možným pochybám, že přetvářce se člověk nevyhne. Jinak bychom si totiž museli pečlivě značit úplně každou kouli, kterou hodíme. Což bych nerad... je otázka, jak tyhle "po-průserové" okamžiky probíhaly (i v těch jemnostech pohledů, gest, slov) tehdy v té Slatině, na konci onoho zápasu.
Zdeněk Konopásek - 7. 7. 2010
