Místy spíš špatný fór než fórum

V sobotu jsem strávil celý den na Fóru zástupců klubů ČAPEK – takže pěkně zatepla pár lehce podebraných postřehů, než vychladnu a zlhostejním

Poslední lednovou sobotu se konala další valná hromada národní asociace pétanque: Fórum zástupců klubů (FZK) České asociace pétanque klubů (ČAPEK). Setkání se konalo v prostorách strahovského areálu ČSTV. Příznačné prostředí. Ano, sešli jsme se k výročnímu rokování, které takřka viditelně rámovala zásadní nejistota ohledně budoucnosti institucionálního zastřešení a naopak dost zásadní jistota ohledně finančních prostředků: bude i nadále dost zle.

Petanque nemá zrovna velkou hráčskou základnu, řada jiných sportů je na tom mnohem lépe. Také se nemůžeme tak dobře jako jinde chlubit úspěchy a viditelností v médiích. O komentovaném televizním přenosu třeba nějakého finálového zápasu z velkého turnaje si můžeme jen nechat zdát. Sponzoři zájem prakticky nemají, není divu. A jestli teď půjdou finanční dotace nějak přímo jednotlivým svazům, můžeme počítat jen se zcela zanedbatelným podílem na celkovém balíku peněz. Tím spíš, když jedním z hlavních kritérií pro rozdělování prostředků bude to, jak mnoho dětí a mládeže se tomu kterému sportu věnuje: juniorský pétanque u nás živoří, zpráva komise pro práci s mládeží je smutné čtení. I proto, že její autoři dle vlastních slov nevidí žádný smysl v tom, že takovou zprávu sepisují, a mají přitom pocit, že se o jejich nevděčnou práci nikdo ani nezajímá. Asi už je opravdu načase, abychom se přestali honit za tou těžko naplnitelnou vidinou pétanque jako sportu mladých a užívali si ho místo toho spíš jako sport pro celý život; jako jeden z mála sportů, ve kterých lze dosahovat velmi slušných výkonů od raného mládí až po pozdně seniorský věk. Třeba si pak téhle zvláštní hodnoty všimnou i ti, dle jejichž úsudku se peníze určené pro sportovní vyžití rozdělují. A třeba ne, ať si trhnou nohou.

Není snadné za těchhle okolností připravovat a řídit valnou hromadu zástupců petanque klubů z celé země. Přičtěme staré osobní rivality, únavu z dobrovolnické práce a nedostatek času, nevděk nás, co si jen tak přijdou, sedí a čekají dokonalost vyždímanou takřka z ničeho, a čas, který není nafukovací. Je ode mne troufalé frflat, že ta schůze mohla vypadat líp. Vím, ale nedá mi to.

Co jsme za ten den udělali? Vzali na vědomí různé zprávy o činnosti a schválili rozpočtové provizorium na další rok. Bavili jsme se nějakou dobu o chystané ligové soutěži, ale podobně jako minulý rok z toho mnoho nebylo – vlastně jen nejvágnější možné usnesení, které na STK deleguje veškerou další akci, nijak nespecifikovanou, neupřesněnou. Předseda STK chtěl o věci diskutovat víc, jenže nebyl čas. Já se bojím, že to dost dobrý výsledek není. Strašně moc času jsme utratili (opět: stejně jako loni) formálním hlasováním a technickými či procedurálními problémy. „Tak, přátelé, ať tu nejsme věčně, kdo se tedy ujme toho zapisování?“

Jsem přesvědčený, že řada těchhle věcí šla připravit dopředu. Předběžně dohodnout potřebné úlohy pro vedení schůze, předem zapracovat do programu body, o jejichž projednání účastníci žádali, zažádat o připomínky k jednotlivým zprávám předem a neproblematické dokumenty vzít na vědomí prostě neproblematicky, a tedy mnohem rychleji, případně už v předstihu, na dálku – po e-mailu. Ušetřený čas jsme mohli věnovat tomu, co je tak vzácné: společné rozpravě o věcných problémech, tedy tomu, čemu se právě říká "fórum". Když jsem se na valné hromadě přimlouval, jestli by se aspoň některé z těchhle drobností nemohly zvážit při přípravě příští schůze, dostal jsem školení. Neměl bych si prý plést výroční valnou hromadu s pracovním setkáním. Valné hromady takhle vypadají. Jsou formální a nudné… Já ale tohle vím. Chápu, že tyhle schůze mají své náležitosti. Ale zároveň vidím, že nestíháme probrat, co potřebujeme. A že se během té schůze marně snažíme dohnat to, co zůstáváme dlužni z uplynulých dvanácti měsíců. Kdyby totiž bylo z Výkonného výboru a z hlavních komisí průběžně slyšet, na čem se pracuje, kdyby se činovníci během roku výslovně a aktivně zajímali o to, co na podstatné řešené otázky říká členská základna, kdyby třeba podoba několik let chystané klubové soutěže byla důkladně probrána pomocí vhodně moderovaných internetových fór už během podzimu, mohli jsme si klidně dopřát tu nejmíň záživnou a nejformálnější schůzi, jakou si lze představit. Jenže když tohle výroční setkání nutně a spontánně supluje komunikaci, která chyběla v přiléhavějších situacích, nemohu si pomoci: mělo to být lépe připravené a více odsýpat.

Cosi o přístupu k pojetí schůze napovídá i následující epizoda z úvodu jednání – dost mne nadzvedla. Při schvalování jednacího řádu jeden z přítomných upozornil na druhý a třetí odstavec článku 6: podle nich lze k hlasování na valné hromadě předložit pouze takový návrh, který byl písemně podán aspoň pět dnů před zahájením schůze; výjimečně, v případě „časové nouze“, ještě i těsně před samotným jednáním, opět písemně. Dotyčný upozornil, myslím zcela přiléhavě, že takové pravidlo z nás v plénu dělá součást pasivní hlasovací mašiny. Vylučuje, aby případné návrhy k hlasování vzešly z diskusí přímo na místě. Kolega tedy navrhl, aby tyto dva odstavce byly z jednacího řádu prostě vyškrtnuty. Přišel šok. Jeho návrh byl zamítnutý. Drtivou většinou. Hlasující asi tak nějak vyslyšeli varovné brumlání od předsednického stolu: „Nevíte, co schvalujete!“ … Zpětně se pak někteří činovníci pokoušeli existenci těch dvou paragrafů obhájit slovy, že v jednacím řádu byly už dřív a že přece takovéhle věci nebudeme brát doslova.

Nevím, jak jinak brát cosi jako Jednací řád. Je mi jasné, že během valných hromad ČAPEK bezprostřední návrhy z jednání občas padaly a padají. Chápu i důvody, které k těmhle nesmyslným formulacím daly asi vzniknout, stejně jako rozumím tomu, že jsme je v onom dokumentu tak nějak zdědili z neurčitého minula. Nerozumím ale tomu, proč jsme nenašli sílu je odstranit, nebo aspoň nahradit rozumnější formulací. Navíc za situace, kdy program valné hromady skutečně vyvolává dojem, jako bychom se k tomu jednání sjeli ze všech koutů republiky jen proto, abychom odhlasovali („vzali na vědomí“), co jsme předem dostali poštou; za situace, kdy na návrh rozšířit program o věcný bod, již dříve písemně uplatněný, reaguje president asociace pokusem o „protinávrh“ tento bod do programu nezařadit; za situace, kdy – jak už jsem upozornil výše – komunikace mezi činovníky asociace a představiteli obyčejného členstva během roku zoufale vázne. Jistě, lze namítnout, že mi nikdo komunikovat nebrání. To je pravda. Jenže předpisy typu našeho Jednacího řádu, který jsme právě v neuvěřitelné podobě konzervovali, k takovému úsilí zrovna nepovzbuzují. Mluvit má smysl, když vidím, že mi někdo chce naslouchat a že si mého mluvení cení. Průběh a výsledek hlasování o Jednacím řádu dobrý signál v tomto ohledu nedal.

Zdeněk Konopásek - 31. 1. 2011


Diskutovat tenhle příspěvek můžete prostřednictvím formuláře na konci této stránky. Pokud chcete zanechat jenom nějaký obecný vzkaz, použijte sekci Návštěvní kniha.

[Skoč rovnou na formulář pro nový příspěvek]

Diskuze (řazeno od nejstaršího):

Vložit zprávu:

Vyplnění jména či přezdívky, předmětu zprávy a ověřovacího kódu je povinné.
Prosím přepište do políčka níže uvedený ověřovací kód (ochrana proti spamu):