• Novinky

• O klubu

• Turnaje

• Hřiště

• Členové

• Fotogalerie

• Odkazy

• Sponzoři

• Návštěvní kniha

Ke sporům o podobu klubové soutěže ČAPEK

Na jednání Fóra zástupců klubů české petángové asociace (29. 1. 2011, Praha) se střetly dvě koncepce klubové ligy – líbí se mi jen jedna z nich a vysvětluji proč

Varování předem: Tohle je delší příspěvek. Představuji v něm svoje osobní názory – byť věřím, že většina členů našeho klubu by mne v nich podpořila. Tam, kde líčím historii debat o klubové soutěži, vycházím z informací, které prostě mám – a nebylo vždycky lehké se k takovým informacím dostat. Kdyby se člověk měl spolehnout jen na oficiální kanály, neví prakticky nic. Nečiním si tedy nárok na nějaké objektivní vylíčení celé věci. Jen se snažím nastínit souvislosti svého stanoviska, tak dobře a přesně, jak to jenom jde. Pokud chcete nějak doplnit či upřesnit, co tu líčím, máte prostor v diskusi pod článkem. Stejně tak, pokud byste chtěli nějak věcně reagovat na moje argumenty.

O výrazné reorganizaci klubového soutěžení v českém petángu se mluví už několik let. Na schůzi zástupců klubů minulý rok představil svou představu president ČAPEK (České asociace pétanque klubů). Stalo se tak ne docela šťastným způsobem: materiál nebyl písemně předem dostupný a obrysy tak celá soutěž dostala až přímo na jednání. Delegáty předkladatel vlastně zaskočil. Ozvaly se okamžitě nejrůznější námitky a návrh byl smetený se stolu. Debata nicméně k ničemu dalšímu věcně nedospěla, nebyl čas. Rozprava byla utnutá. Příslušná komise byla jen zavázaná k tomu, aby urychleně připravila nultý ročník soutěže na základě připomínek z klubů (já to bral tak, že nejen těch, co zazněly jako bezprostřední reakce po přednesení návrhu, ale také takových, které si komise vyžádá) – tak, aby se mohlo ještě v daném roce začít s „nultým“ ročníkem. Díky němu bychom získali zkušenosti a výslednou podobu ligy bychom mohli pro následující roky upravit do konečné podoby.

Nic se ale nedělo. A nepřicházela ani žádná upozornění či oznámení, že se nic neděje. Od komise i od výboru nepřicházelo prostě vůbec nic. Až vlastním dotazováním jsem se během roku dozvěděl, že na dohodnutý nultý ročník se pro rok 2010 rezignovalo, neboť nikdo žádný návrh nedopracoval. Soutěž klubů nějak běžela postaru. Teprve koncem roku se daly věci do pohybu. Ukázalo se totiž, že se věci mezitím potichu opět chopil autor původního návrhu, Petr Stoklásek. Svůj návrh přizpůsobil některým námitkám z minulého fóra zástupců klubů a dal k projednání do komise. Během podzimu tam ale tento návrh narazil u jednoho z členů komise, Pavla Vlka. Ten poukázal na to, že nová podoba návrhu je v rozporu s pravidly evropské klubové soutěže; a pokud česká klubová liga měla mimo jiné kvalifikovat českého zástupce do ligy evropské, znamenalo to potíž. Protože ale patrně tyhle námitky neměly u ostatních členů komise dostatečné zastání, pustil se Pavel Vlk s oporou svého klubu POP Praha do zpracování vlastního alternativního návrhu. Účastníci letošního fóra tedy nakonec dostali nejenom upravený návrh Petra Stokláska, předložený prostřednictvím STK (sportovně-technické komise), ale také – přímo od autora, se žádostí o projednání – návrh POPu Praha, resp. Pavla Vlka.

V programu fóra, jak byl předem zaslaný, by nicméně člověk debatu o těchto návrzích hledal marně. Projednání Stokláskova návrhu bylo ukryté pod položkou půlhodinového projednávání zprávy STK za rok 2010 a oficiálně podaný návrh POP Praha se do nějaké revize předběžného programu nepromítl vůbec, ač přišel e-mailem téměř s týdenním předstihem. Na pořad jednání se tedy tento alternativní návrh dostal až po diskusi přímo na místě.

Předkladatelé Stokláskova návrhu měli za to, že debata o alternativním návrhu nás vrací zpět, protože jde prý v zásadě o opsaný návrh z minulého roku – ten, který smetla minulá valná hromada se stolu. Oproti tomu přepracovaný návrh Stokláskův zapracoval ty nejdůležitější námitky a veškerou pozornost bychom měli věnovat právě jemu. Ta nejzásadnější věc, ve které v tomto návrhu došlo k posunu, bylo snížení požadovaného minimálního počtu členů klubového týmu z původních šesti na pět – logika je jasná: pět lidí se vejde do jednoho auta; pokud by mělo jezdit šest lidí, znamenalo by to, že „kvůli jednomu člověku“ by musela na každé utkání jezdit hned dvě auta a účast na lize by se tak strašlivě prodražila. A zatímco Stoklásek tuhle námitku vyslyšel, návrh POPu se vrací k šestičlenným týmům. Stoklásek vyslyšel i hlasy, které volaly po možnosti hostování v rámci klubové soutěže. Ne každý klub je schopen postavit konkurence-schopný tým z vlastních sil, a tak lidé mysleli, že by si mohli vypomoci hostujícími hráči z jiných klubů. Evropská soutěž tohle nepřipouští. Pavel Vlk na tohle poukázal a doložil to i výslovnými stanovisky mezinárodních činovníků. Trval na zákazu hostování. A v tomto ohledu ho nakonec během jednání fóra podpořil i šéf STK, Pavel Bureš.

Jako hlavní a zásadní rozdíl mezi oběma koncepcemi se tedy propírala otázka velikosti týmů. Tedy otázka, ke které už se minulý rok údajně valná hromada vyjádřila. Dále se diskutovaly některé další otázky, jako třeba časový limit zápasů, jednotné dresy nebo ono hostování. Neštěstí podle mého bylo, že se tyto otázky probíraly izolovaně jedna od druhé. K tomu přispělo i to, že zástupci POPu (Pavel Vlk na jednání chyběl) podle mého nešťastně přistoupili na představu, že se bude hledat nějaký kompromis, poskládaný z prvků obou návrhů. Dali tím asi najevo jakousi vstřícnost, ale zastřela se tím dost podstatná věc: všechny ty prvky musejí tvořit dohromady nějaký rozumný celek...

Debata opět k ničemu podstatnému nedošla. Valná hromada pod krajním časovým tlakem schválila usnesení, které prostě dává STK mandát připravit nultý ročník soutěže na základě obou návrhů a připomínek (konkurenční návrh usnesení mluvil o tom, že by se nultý ročník připravil na základě Stokláskova návrhu a připomínek). Fakticky ovšem skoro stejná situace jako loni. Snad s tím rozdílem, že předseda STK dal najevo ochotu zabývat se během plánovaných příprav připomínkami a stanovisky, které se případně ještě v brzké době objeví.

Následující text vychází z připomínek, které jsem před chvílí poslal Pavlovi Burešovi, předsedovi STK. Argumentuji v něm, co možná konkrétně a pečlivě, proč se mi líbí návrh klubové ligy z dílny POPu výrazně víc než návrh Petra Stokláska.

+ + +

Co se mi na návrhu POPu líbí? Vlastně trochu jiné věci, než které se jako relativně izolované kvality tolik zdůrazňovaly na FZK. Otázky časového limitu, počtu účastníků či přestupů jsou samy o sobě pro mne naopak poměrně podružné, i když jejich smyslu a důležitosti rozumím. V návrhu POPu nicméně tyhle drobnosti tvoří smysluplný celek spolu s časovým a organizačním rozvrhem celé soutěže a v tomto kontextu mi vlastně nepřijdou už tak sporné, jako původně byly v rámci původního návrhu ze začátku roku 2010.

• Liga je navržená organizačně velmi jednoduše a realisticky. Je založená na schématu, které funguje dobře i v minimální podobě, ale které lze přitom rozvíjet.
• Staví na ozkoušených organizačních formách. Utkání mají podobu běžných turnajů. To pro pořadatele není podle mne mínus, jak kdosi namítal, ale spíš plus – pořadatel tak jako tak tratí den na přípravu a realizaci, přičemž celodenní a hojněji navštívený turnaj mu však dává možnost něco přivydělat do klubové pokladny (občerstvení, jídlo). Tento klubový „turnaj“ je, rozumím-li dobře, šestikolový – šest zápasů za den se dá velmi slušně odehrát, dokonce i bez časového limitu (a to i na jaře nebo na podzim).
• Návrh neohrožuje ostatní prvky petangového soutěžení. Především, jen minimálně zasahuje do soutěžního kalendáře. Jde vlastně o dvě soboty za sezónu, ve kterých by se tenhle „turnaj klubových družstev“ konal. V zásadě by šlo o plnohodnotný turnaj, každý jednotlivý účastník by si zahrál šest zápasů proti nejrůznějším soupeřům.
• Navržená soutěž je přehledná a otevřená. Nevytváří elitu, která se tak trochu izoluje od zbytku hráčů naší malé komunity. Do soutěže lze snadno vstoupit, i z ní vystoupit.
• Všichni účastníci mají neustále o co hrát. Postup nebo sestup (o skupinu níž či výš) je prakticky pro každého neustále ve hře. Postoupení do vyšší skupiny je pro všechny týmy realistickým a přitom hodnotným cílem, o který má neustále smysl bojovat.
• Takto koncipovaná liga není sama o sobě pro účastníky dražší než návrh Stokláskův. Nemluvím přitom jen o navržených částkách zápisného. Jak jsem upozornil na FZK, i při účasti šesti hráčů (tedy dvě auta) to obnáší 2 cesty 2 auty (tedy 2x2), zatímco u Stokláska minimálně 4 cesty autem jedním (pravda, tu a tam se může stát, že tým bude hrát doma a nikam nepojede). K věci ale zároveň patří, že každý jednotlivý hráč si za daný soutěžní den zahraje v případě návrhu POPu šestkrát, v případě Stokláskova návrhu pouze třikrát – člověk tedy v rámci návrhu POPu obětuje sobotu kvůli daleko bohatšímu a zajímavějšímu hernímu programu.
• Jednotliví hráči se podle mne k účasti na takové soutěži snáze uvážou. Vedle vložených a utracených peněz jde o závazek k účasti v řadě utkání: zde je to ale závazek ke dvěma typickým turnajovým sobotám (člověk, místo, aby jel na nějaký běžný turnaj, pojede prostě na „ligový turnaj“ dané skupiny); zato u Stokláskova návrhu se hráč zavazuje k tomu, minimálně čtyřikrát do roka věnoval den tomu, že někde odehraje pouhá tři utkání (a pokud to nebude mimo sobotu, že takovým výjezdům obětuje účast na nějakém plnohodnotném běžném turnaji jinde)... To mi přijde jako daleko riskantnější závazek.
• V návrhu POPu se mi líbí také jasně dané a průhledné zacházení s finančními prostředky: soutěž nejen kvalifikuje vítěze pro účast v evropské soutěži, ale ještě mu „vydělá“ na příspěvek pro účast.

Co sporné otázky, kterým se tolik času věnovalo během jednání FZK? (Vynechávám otázku hostování, která se zdá vyřešená a vlastně v ní ani sám problém nevidím.)

Za prvé: pěti- či šesti-členné týmy. Před rokem se mi zdála námitka vůči šestičlenným týmům rozumná. Avšak návrh POPu, zdá se mi, se s touhle námitkou vyrovnává elegantní a zajímavou oklikou: ano, musí se holt jet dvěma auty, ale výrazně méně často – pouze dvakrát do roka (a tedy dvakrát a víckrát méně než v konkurenčním návrhu). To neřeší, jak jsem uvedl, jen otázku peněz, ale i času a jakýchsi kalkulací ohledně konkrétních víkendů strávených s koulemi. Jistě, šlo by uvažovat i o tom, že bychom se přiklonili k návrhu POPu s tím, že by se upravil tak, aby se jezdilo jen v pěti. To by účast v soutěži zlevnilo ještě výrazněji. Ale sám bych se k takovému řešení nepřiklonil. Protože pokud šestičlenná družstva nepředstavují vážnou finanční barieru (a to s ohledem na ostatní parametry POP návrhu už podle mne nikoli), mají své velké výhody:

• Umožňují takovou zápasovou strukturu jednotlivých utkání, ve které proti sobě neustále hrají různí lidé (skutečně pestré kombinace, a nikoli jen drobné personální obměny v protivnických týmech , jako by tomu bylo ve Stokláskově návrhu).
• Ve svém důsledku pak umožňují takovou zápasovou strukturu, která nepřipouští remízu v utkání – vždy je buď vítěz, nebo poražený (ve Stokláskově návrhu může dojít k remíze).
• Navíc, v návrhu Petra Stokláska mohou za určitých okolností zaručit klubu remízu už dva vynikající hráči, bez ohledu na výkon zbylých členů týmu. Výborná „dvojka“ či „trojka“ prostě téměř stačí k bodování. V návrhu POPu musí být úspěch více rozložen do celého týmu – více než do jedné klasické „dvojky“ či „trojky“, která má kolem sebe v podstatě zástupné hráče na doplnění.
• Když už jsme s ohledem na evropskou soutěž během jednání FZK přistoupili na to, že hostování nebude možné, není bez významu, že bychom se šestičlennými týmy dostali do souladu s pravidly téhle soutěže i v dalším podstatném rozměru – tedy když už „evropsky“, tak ve všech podstatných ohledech, ne jen polovičatě.
• Požadavek více-než-pěti-členných týmů posiluje klubový rozměr celé soutěže: představuje ještě o něco větší důraz na podstatnou klubovou účast.

K tomu poslednímu bodu ještě vysvětlení: Považte jen, takové turnaje „jedniček“ jsou svým způsobem taky jakési klubové turnaje – „týmy“ jsou tam klubově homogenní, každý hráč přece hraje za nějaký klub, a jenom za něj. Ale klubovou soutěží bychom to stejně nenazvali, protože ty týmy jsou prostě malinké. Totéž „dvojky“ nebo „trojky“ - pokud by platilo, že většinou spolu hrají hráči stejného klubu. Abychom mohli rozumně mluvit o klubové soutěži, musí jít o uspořádání, ve kterém se nějak zřetelně překročí dimenze těch běžných soutěží. Teprve pak by jednotlivé týmy opravdu představovaly spíš klub než jednotlivce. Šestičlenná družstva představují z tohoto hlediska o něco výraznější a přesvědčivější representaci celého klubu než družstva pětičlenná. Vyžadují o něco větší mobilizaci celé členské základny klubu.

A ještě něco k téže věci. Během debaty na FZK někdo zmínil, že cíle uvažované klubové soutěže jsou tři: kvalifikace do evropské soutěže, podpora petanque a „aby si co možná všichni zahráli“. To považuji za naprostý nesmysl. S výjimkou toho prvního cíle jde totiž o obecné cíle jakékoli petangové soutěže. Klasické turnaje těmhle cílům vycházejí vstříc zcela dostatečně. To bychom nemuseli vymýšlet něco nového, jiného - klubového. Klubové soutěže se hrají proto, že v nich nějak významně hraje úlohu klubový rozměr, který je pro zázemí toho kterého sportu důležitý, ale který se jinak těžko či relativně málo během soutěžení uplatňuje – například proto, že týmy jsou velmi často všelijak klubově smíšené, lidi hrají spíš za sebe než za kluby atd. Zároveň bychom požadavkem na šest hráčů vytvářeli tlak na udržování větších a personálně stabilnějších klubů. Kluby se občas, a to i formálně, drobí do malinkých partiček, kde si sice lidé možná dobře navzájem rozumí, ale sotva mohou v takovém prostředí (při troše štěstí) vybudovat zázemí pro systematičtější práci s mládeží... Chce mít ČAPEK za členy stovky klubů, které mají potíž se sestavením šestičlenných družstev, a nebo raději o něco méně klubů, zato pevnějších, silnějších a větších? Která z těch situací by nás přiblížila poměrům v zemích, ke kterým coby petangisté vzhlížíme? ... Požadavek šestičlenných týmů zkrátka v tomto smyslu prohlubuje význam stabilních a personálně silnějších klubů, o který v klubové soutěži podstatným způsobem jde. A to pořád platí, že šest hráčů, zas až tak velký požadavek není.

Na jednotných dresech, které předpokládá návrh POPu, bych pro naše české potřeby netrval. Skutečně to pro řadu lidí účast může nepřijatelně prodražovat. Vítěz pak má dost času na to, aby si pro potřebu evropských klání dresy pořídil.

A nakonec, hra bez časového limitu: při navrženém uspořádání jednotlivých utkání si ji myslím lze docela dobře dovolit, nic neohrožuje. Určitě to ale není pro podobu klubové ligy nějaká podstatná otázka.

+ + +

Petr Stoklásek ve svém návrhu možná nějak reagoval na připomínky z minulého roku, to je třeba uznat. Avšak návrh POPu tak činí podle mého chytřeji, systémověji: tak, že zachovává kompatibilitu s evropskou soutěží a důraz na klubový rozměr soutěže, nicméně s tím, že účast pro naše hráče zpřístupňuje snížením časových i finančních nároků. Vytýkat tomuto návrhu, že je krokem zpět (a opírat se přitom o z kontextu vytrženou otázku 5 či 6 členů v týmu), je z tohoto hlediska zcela nemístné.

Popravdě, s některými zcela drobnými výhradami (dresy) bych hlasoval pro POP návrh jako celek – tj. jako pro jednoduché, realistické a dobře promyšlené uspořádání dlouhodobé soutěže, která je výzvou pro klubový život. Návrh Petra Stokláska se mi naopak nezdá dobrý a být po mém, prostě bych ho opustil. Pro nějaké velké kombinování obou návrhů nevidím prostor ani důvod. To ovšem neznamená, že se nedají dílčím způsobem ještě uzpůsobit, doupravit – jen bych to nedělal nějakým halabala smícháním.

A úplně poslední poznámka: V zákulisí nedávného FZK jsem se setkal s proti-námitkami, které moje argumenty ve prospěch návrhu klubové soutěže z dílny POP vykládaly jako nějaký projev „přátelských vztahů“ s autorem. S klubem POP Praha mám přátelské vztahy, to je pravda. Ač president PK 1293 Vojnův Městec, v pracovních dnech žiju v Praze a tu a tam se mi podaří zajít na Letnou, na domácí hřiště POPu, abych si tam zahrál. Oceňuji vstřícnost a přátelskost těch, co tam hrají: ani náznakem nedají najevo, že tam/k nim vlastně nepatřím. S Pavlem Vlkem, patrně hlavním autorem návrhu POP, jsme postupem let myslím vybudovali docela přátelský vztah. Nicméně každý si snadno může ověřit, že to automaticky neznamená, že bych podporoval, cokoli on nebo jeho spoluhráči z klubu navrhnou. V mnoha otázkách se s Pavlem Vlkem neshodnu a dávám to otevřeně najevo. To se týká například otázky vyloučení nehomologovaných koulí a neregistrovaných hráčů z prestige turnajů nebo koncepce školení pořadatelů a delegátů (mluvil jsem o tom ostatně i na FZK). Z druhé strany, čapkovského presidenta, Petra Stokláska, vždycky rád vidím a mám ho za příjemného společníka. Svoje výhrady vůči jeho představě ligové soutěže ani náhodou neberu jako ústup z téhle pozice... Narážky výše uvedeného typu tedy považuji za nevhodné. Co tady píšu, píšu především za sebe a s ohledem na klub, který jako jeho prezident reprezentuji.

Zdeněk Konopásek - 30. 1. 2011

Vložit zprávu:

Jméno či přezdívka:E-mail (volitelně):Předmět:Text:

Prosím přepište do políčka níže uvedený ověřovací kód (ochrana proti spamu):